Potřebují ženy svou sekci v právu? Přepis přednášky pro kongres PRÁVNÍ PROSTOR

Moc děkuji moderátorovi za uvedení mého příspěvku na tomto kongresu. Jmenuji se Lucie Hrdá a jsem advokátka, která se specializuje na ošklivé oblasti práva, které nechce nikdo jiný dělat. Já jediná to dělám tak moc a pořád, a pořád o tom také mluvím, až jsem se ocitla i tady.

Jenom na začátek, protože je to pro mě důležité, a protože jsem po cestě sem poslouchala celé dvě hodiny přenos reportáží z Ukrajiny, bych si dovolila veřejně vyjádřit podporu ukrajinským ženám, ukrajinským dětem a obráncům Ukrajiny. Sláva Ukrajině.

Varování před feministickou přednáškou

Můj příspěvek je nazvaný trochu provokativně, ale pokud mě někdo znáte, tak víte, že takhle prostě mluvím a přemýšlím. Je mi úplně jasné, že si tímto příspěvkem jenom prohloubím tu nálepku šílené feministické aktivistky v advokacii, ale toto břímě jsem ochotna unést.

Zaprvé tedy opravdu děkuji, že tady jsem, protože já se na takové kongresy moc často nedostávám, tím že jsem trestařka a rodinářka. Je to pro mě vlastně novinka i proto, že většinou vždycky přednáším o trestním právu a o znásilnění. Jsem viktimolog, takže přednáším soudcům, advokátům a státním zástupcům o viktimologii. Ale tato přednáška vůbec není o obětech trestných činů, ale obětech patriarchátu, což je vlastně ve spoustě věcech podobné, a je to věc, která je velmi feministická. Takže tato přednáška je feministická. Varuji ty, kteří to nesnesou, ještě máte čas utéct. ?

Když jsem děkovala organizátorům za to, že mě sem pozvali, přemýšlela jsem nad názvem tohoto příspěvku a nad tím, co je to ženská sekce a proč a zda je jí vůbec třeba. Pokoušela jsem se sama pro sebe přijít s odpovědí, která by vysvětlila, proč si myslím, že ženské sekce třeba není. Samozřejmě, kdyby tu ta ženská sekce nebyla, velmi pravděpodobně tady taky nestojím, a jsem si toho vědoma. 

Prospěšný nebo nebezpečný tokenismus?

Když jsem se ale koukala na to, kolik žen mimo tuto ženskou sekci přednáší, zjistila jsem, že jedna. Tím se organizátoři vyhnuli termínu tzv. sausage party, neboli plně mužského panelu, takzvaného manelu. Pokud neznáte feministický žargon, tak přiblížím – manel je tedy to, že přednáší pouze muži. Pokud se dostane do toho kolektivu i žena, většinou jedna nebo dvě, stávají se tzv. tokenem. To je také feministická mluva a vychází z poznatků psychologie začleňování minorit do společnosti, která začala v průběhu odstraňování rasové segregace v USA. Token nebo tokenka je zástupce marginalizované menšiny, kterou pořadatel, zaměstnavatel nebo režisér obsadí, vybere, zaměstná jako jednoho představitele... A potom může říkat: Co děláte, vždyť já tam tu černošku mám. Neříkejte. Problém je v tom, že černoška je zaměstnaná nebo najatá nebo přednáší z toho důvodu, že je černá, ne proto, že by byla dobrá.

Já sama jsem si tedy položila otázku, zda jsem natolik dobrá, pokud bych nebyla tokenka, abych se mohla účastnit nějaké diskuze. Samozřejmě jsem si to obhájila, takže je to zcela v pořádku. ? Domnívám se, že následující dvě řečnice v tomto panelu jsou také zcela určitě výborné, aby mohly být pozvány i nejenom v rámci jakési ženské sekce, ale prostě v zájmu toho, že budeme řečnit. Já chci totiž zdůraznit jednu z obrovských nevýhod tokenismu, která je důležitá, a totiž to, že v okamžiku, kdy se stanete tokenem nebo tokenkou, tak se na vás lidi podle toho také dívají. To znamená, že získáváte zaprvé mnohem větší pozornost, než byste měli, pokud byste byli organickou součástí celku. To vede samozřejmě k tomu, že se snažíte zapadnout, důkazem čehož jsou třeba power dressing z osmdesátých let, kdy ženské obleky vypadaly v podstatě stejně jako mužské. Ženy se začaly prosazovat do vedoucích pozic, nechtěly vypadat odlišně a nebylo to žádoucí, takže se oblékaly jako muži. Pokud ale tu marginalizovanou část populace, která nám jinak přináší nové myšlenky a nové pohledy, zahrneme do toho obecného šedivého průměru tak, aby nevyčnívala, tak se o tyhle ty myšlenky a pohledy připravíme. Tzn. není to vlastně to, co bychom od zahrnutí těchto lidí chtěli. To je jedna věc.

Druhá věc, a proto jsem dnes také nepřišla dnes v kostýmu, je, že v okamžiku, kdy se stanete tokenem, tak se na vás ta pozornost upíná natolik a jsou natolik hlídány vaše chyby a natolik jste porovnáváni, že je to mnohem víc než u všech ostatních. Soustředí se na vás ta pozornost a vy máte nejenom svoji vlastní potřebu se obhájit, ale i tu potřebu obhájit se vůči okolí, které ji na vás klade. Obhájit to, že jsem tady, že mám právo tady být, obhájit to, že jsem opravdu tak dobrá, obhájit to, že musím být vlastně dvacetkrát lepší než jiné ženy, abych tady vůbec mohla být. A může to také znamenat, že můžu být dvacetkrát lepší než ti ostatní okolo mě, kteří jsou tím šedým průměrem.

Když se ztrácí ženy po čtyřicítce

Takže to je velké nebezpečí tokenismu, o kterém je potřeba mluvit, myslím. A myslím si, že je o něm potřeba mluvit zejména, pokud se podíváme na zastoupení žen ve vysokých orgánech v celé justici. Pokud se podíváme na to, kolik je advokátů a advokátek, také kolik je soudců a soudkyň, kolik je státních zástupců a státních zástupkyň, vidíme, že jde o relativně vysoce feminizované profese. Oproti jiným specializovaným vysokoškolským profesím máme velký podíl žen, které dokonce v některých profesích převažuje nad muži. To je tzv. horizontální rozložení. Ale jakmile se podíváme na vertikální rozložení, zjistíme, že ty ženy najednou začnou ubývat. Paní doktorka Šimáčková tomu říká "ztrácí se ženy po čtyřicítce".

Jsou, jsou, a najednou přijdete na nějaký level, kdy už nejsou. Napřed to může být okresní státní zástupce, krajský státní zástupce, vrchní státní zástupce, nejvyšší státní zástupce. To samé můžeme samozřejmě pozorovat v advokacii – malé advokátky, velké advokátní kanceláře, představenstvo, kde máme dnes tři ženy – wow, děkuji, super, ale pořád to není ani polovina. Podívejme se na Ústavní soud. V současné době se vedou debaty o tom, proč by měl prezident Zeman jmenovat jako novou ústavní soudkyni ženu. Když se mě lidé ptají, proč tam chci ženu, tak ten jejich klasický meritokratický argument je, ať se tam dostanou ti nejlepší. Věříme opravdu tomu, že v České republice je tolik mužů, že nám obsadí 90 % Ústavního soudu, a máme mnohem méně šikovných a chytrých žen? Je to opravdu tak?

Ruth Bader Ginsburg, slavná americká soudkyně Nejvyššího soudu, když argumentovala pro větší zastoupení žen na Nejvyšším soudu, na otázky „Proč argumentuješ tím, že tam máme málo žen? Kdy s tím přestaneš?“ odpovídá (soud má 11 členů): „Až jich bude 11.“

Pokud bychom dnes měli na Ústavním soudě 15 soudkyň, měli bychom tady ten argument také, nebo neměli? Pro mě a asi pravděpodobně i pro vás je to nepředstavitelné. Nedokážu si představit, že by muži tento argument nepoužili, že tedy pokud máme 14 soudkyň, tak patnáctý musí být chlap. A pokud to obrátíme, tak je to najednou špatně.

A nás je tady polovina. Žen je v České republice dokonce 51 %, takže máme o procento víc. A nevidím důvod, proč bychom měli mít z 15 ústavních soudců pouze jednu ženu. Pokud se na to podíváme tady tím pohledem, tak vlastně vidíme, že nejenom tokenismus z nás pořád ještě dělá nějakou exotiku (přestože nejsme – v advokacii je obrovská spousta žen, stejně tak ve státním zastupitelství a na soudech), ale i ta možnost dostat se nahoru a to, vzhledem k našim osobním okolnostem a vzhledem k tomu, s čím se musíme potýkat v životě ženy jako takovém, nás zneviditelňují. A myslím si, že to je věc, o které musíme mluvit.

Kvóty ano či ne?

Pokud zmíním kvóty, to je taky velmi (ne)oblíbené slovo, většinou mezi těmi, kdo argumentují, že na Ústavním soudu není potřeba mít ženu, protože se tam má dostat prostě ten nejlepší. 

Kvóty mají svá pro a proti. Já tady musím říct, že jsem byla dlouhodobým odpůrcem kvót, protože jsem si o nich moc nenastudovala. Přišlo mi to takové hloupé, že by se na mě někde koukalo jako na ženu, protože jsem žena, a co kdybych se tam jinak nedostala. Problém je v tom, že když se do kvót ponoříte hlouběji a něco si o nich přečtete, zjistíte, jakým způsobem fungují. Opravdu se nejedná o nařizování počtů, ale o průběhy nabídek pracovních pozic, vyhledávání zaměstnanců, až po aktivní rozšiřování členských základen apod. Osobně dospívám k názoru, že bych byla sama proti sobě, pokud bych o kvótách pochybovala. A to právě z toho důvodu, že ženy mizí po čtyřicítce.

V rámci své advokátní praxe mám koncipientky, které chodí ze školení České advokátní komory (byť teď už se to naštěstí zlepšilo, protože jsme si začaly vehementně stěžovat), s tím, že je jim v sále, kde sedí půlka koncipientů a půlka koncipientek, přednášeno, jak to má manžel advokát těžké, jak celý den pracuje na kauzách, a když přijde domů a manželka ho bude otravovat s hovínkem, které udělalo jejich dítě, tak ho tím znechutí, a ženské, nedělejte to. Takto se hovoří k budoucím advokátkám. 

Automaticky se počítá s tím, že žena advokátka odpadne, protože bude mít dítě. Já jsem žena advokátka a mám dvojčata. Neodpadla jsem, ale stálo mě to strašné energie. Rozhodně mě to asi stálo víc energie než jiné kolegy, kteří neporodili, ale mají doma dvojčata. A je to jenom jeden z důvodů, pro které jsou ženy znevýhodněny. Nevidím tedy důvod, proč kvótami toto znevýhodnění nenarovnat. Kvóty neslouží k tomu, aby se udělaly nějaké preference, ale k tomu, aby eliminovaly znevýhodnění.

Eliminace znevýhodnění žen jako výhoda pro muže?

Jistě jste si všimli, že tu vlastně pořád kopu za ženy. Domnívám se ale, že změny, za které bojuji a podporuji ženy ve vedení České advokátní komory, na soudech a vlastně v celé justici, které chtějí také bojovat za tyto změny, svědčí i mužům. Aneb, jak se říká, feminismus je nejlepší kamarád každého muže. 

Tím, že změníme prostředí, které je svým nastavením konzervativní, pánské, mužské a můžeme říct i toxické, vlastně podpoříme i ty muže, kteří by se třeba chtěli starat o rodinu, kteří chtějí chodit s dětmi do školky, muže, kteří mají manželku ve stejné pozici, výš nebo i níž. A když dítě zvrací, nebude s ním doma automaticky manželka, může být taky muž. Podpoříme tím vzdělání nejen koncipientek, které mají děti, a které se budou moci lépe průběžně vzdělávat, ale i vzdělání mužů. Měla jsem teď koncipienta, který byl mladým otcem. Chtěl se o své dítě starat úplně stejně, jako jsem chtěla já, jako advokátka. A nebylo to vůbec o tom, že by byl muž a živitel rodiny. Proto si myslím, že by tato obecná změna svědčila zároveň i mužům.

A to je tedy důvod, proč já o takové změně mluvím. Měla jsem s ní v úmyslu kandidovat do představenstva ČAK, a i když jsem to pak vzdala ze zdravotních důvodů, velmi podporuji kolegyně, které se tam rozhodly podobná témata rozvíjet.

Najdi ženu!

Jsem známá tím, že bojuji proti bagatelizaci domácího sexualizovaného násilí, a to sama za sebe, jako advokátka v konkrétních kauzách. Zjistila jsem však, že v těchto jednotlivých kauzách nejsem schopna dosáhnout změny, protože se jedná o systémový problém. A v rámci této systémovosti jsem dospěla k názoru, že je třeba mého občanského aktivismu a spoluzaložila jsem platformu Bez trestu, která bojuje proti bagatelizaci sexualizovaného a domácího násilí ze strany soudu v rámci trestání jako takového. Je to první neziskovka v České republice, která řeší konečnou fázi trestního řízení. Nepomáhá obětem domácího násilí odejít od pachatele, neřeší nějakou jejich psychologickou pomoc nebo azyl, ale řeší to, jakým způsobem se chová justice, zejména v rámci jejího rozhodování vůči ženám a mužům, kteří jsou oběťmi těchto závažných trestných činů. Lidé se mě ptají, proč je nás šest žen zakladatelek a proč tam nemáme žádného muže. Odpovídám jim, že je to jednoduché – že se nám žádný nepřihlásil. Udělaly jsme otevřenou nabídku, že se tato platforma chystá, a jednoduše se mi ozvalo pět žen, s kterými jsme do toho šly. Samozřejmě, muži nás už teď podporují, ale nikdo z nich není spoluzakladatelem Bez trestu.

A proč o tom mluvím. Často můžeme slyšet stížnosti, že pro různé přednášky je velmi těžké najít ženy odbornice. Tyto přednášky se rozdělují na měkká a tvrdá témata, s tím jsem se osobně setkala. Měkké téma je domácí násilíčko, rodinné právečko, děti apod., a tvrdé téma, to jsou mezinárodní akvizice, vyjednávání, převody s.r.o., litigace apod. Opravdu je to takto bráno. Některé koncipientky mi dokonce říkají, že jsou na základě tohoto dělení přidělovány ve velkých advokátních kancelářích k jednotlivým týmům. Jsi žena, budeš dělat rodinné právo. 

Já mám tu slavnou historku, kdy se kolega z velké trestní kanceláře posadil v mé kanceláři, hodil si nohy div ne na můj stůl, rozhlédl se po mé kanceláři a říká: „To máte ale hezkou kancelářičku na rodinné právečko, paní kolegyně.“ Já jsem jenom poznamenala, že se ta kancelář jmenuje Hrdá, po mně, zatímco ta jeho se jmenuje Sokol, a on není Sokol. To ode mě bylo samozřejmě drzé. I když ne, nebylo. :-) 

Ale jedná se o to, že nevěřím na rozdělování měkkých a tvrdých témat. Stejně tak jako nevěřím na mužskou a ženskou energii. Já věřím tomu, že každý z nás je osobnost, která má určitý životní vývoj a nachází se v určité životní situaci a přichází s nápady a ideami, které odpovídají její životní situaci a tomu, co v životě zažila. A vzhledem k tomu, že ženy mají stále v naší společnosti jiné postavení než muži, většinově se starají o rodinu, 90 % majetku v České republice vlastní muži, máme tady nejdelší mateřskou a rodičovskou na světě, tak prostě máme jako ženy jiné názory a náhledy, a že je velmi nebezpečné se o tyto názory ochuzovat tvrzením, že některá témata jsou tvrdá, a některá měkká, některá se hodí pro ženy a některá se hodí pro muže.

My budeme mít 10. května (pozn. red.: kongres se konal v dubnu) konferenci v Senátu Jak a proč (ne)trestáme sexualizované a domácí násilí. Je velmi zajímavé, že nám při sestavování panelistů v měkkém tématu domácího násilí a sexualizovaného násilí vyšli samí muži. Bylo to divné, protože i v tom našem měkkém tématu prostě ženy nebyly. Samozřejmě jsme udělali všechno pro to, abychom ženy sehnali, a nakonec se to podařilo. Ale vyžaduje to, stejně tak, jak se o tom bavím s jinými lidmi, kteří plánují a organizují různé semináře, různé přednášky a školení, že nám účast nabídnou. Opravdu se aktivně snažit, aby mohly být ženy přítomny, a to právě kvůli tomu, že mají mnohem menší možnost, jak se takových akcí zúčastnit. Chybí jim networking, tím, že odejdou na několik let na mateřskou, anebo třeba neodejdou, ale už nemůžou jít odpoledne s kamarády do hospody a večer zůstat na kongresu, a musí domů k tomu dítěti. Tím přicházejí o tu síť kontaktů, která je následně dovede k tomu, že je někdo osloví, když chtějí přednášet apod. Takže klíčem je podporovat networking a aktivně ženám účast na takových akcích nabízet s tím, že my jsme dokonce i zvažovali, že bychom v Senátu zavedli hlídání pro účastníky, kteří by s sebou měli děti. Nakonec žádné nebylo zapotřebí, ale i tímto jsme chtěli přispět k tomu, aby se ženy do pozice přednášejících mohly dostat.

Ženy se často a zbytečně podceňují

A je tady ještě jeden významný prvek, kterým třeba já nedisponuji, jak jste si zcela určitě všimli.:)  Ženy totiž velmi často pochybují o svých vlastních schopnostech a o tom, jestli jsou dost dobré na to, aby mohly přednášet. Teď jsem četla krásný americký výzkum (je tedy otázka, nakolik je relevantní u nás), že většina mužů se domnívá, že jejich IQ je o třetinu vyšší, než je ve skutečnosti, zatímco ženy se průměrují. Ono to vychází dost podobně, když se bavíme o sebevědomí a když přemýšlíme nad tím, jestli a koho můžeme jít školit, nebo jestli jsme dost dobré a jestli si o tom musíme ještě nejdřív něco přečíst...

A potom je to také o tom, že ženy jsou velmi často hodnoceny podle vzhledu. Krásný příklad – mluví tam Hrdá, anebo ta tetovaná advokátka s vyholenou hlavou a potetovanou rukou? A budu o ní tak psát, anebo budu mluvit o tom, jakým způsobem mluvila a co říkala?

U žen je toto velmi časté. Povšimněte si toho u ženských moderátorek, u političek apod. My se opravdu musíme mnohem víc snažit, abychom byly v tom veřejném prostoru slyšet. A říkám to s naprostou vážností člověka, který se o nějakém tématu snaží veřejně hovořit posledních 15 let. A poté, co dám nějaký rozhovor, se na svoji adresu nedozvím, jestli jsem říkala hlouposti, nebo jestli to bylo inteligentní, ale dozvím se, že jsem babochlap a určitě lesba a že šukám prasata. To je úplně normální reakce pod mými rozhovory. Nevím, jestli se to stává kolegům advokátům. 

Tím chci říct, že kdybych neměla sebevědomí, jaké mám, tak sem jen tak nevlezu a tyhle věci neříkám. A je mi zároveň jasné, že ne každá žena má sebevědomí jako já, a proto jsem pro, aby byly ženy v těchto věcech podporovány.

Závěrem

Mám poslední tři minuty. Na závěr jsem si připravila takovou větu, kterou tady ale nebudu číst, ale bylo to něco v tom smyslu, že moc děkujeme, že jste ženskou sekci na kongresu Právní prostor udělali, protože to znamená, že tady ženy dostaly příležitost mluvit. Příspěvek, který přednese paní doktorka Šimáčkové možná už znáte, ten je hodnotný sám o sobě, a paní kolegyně Gawlasová bude mít určitě také důležitý příspěvek. Zároveň je ale otázkou, kterou bychom si myslím měli položit, zda je dobré udělat to ve formě jakéhosi písečku nebo hracího koutku pro ženy. Zda by nebylo vhodné zařadit ženy jako odbornice do jednotlivých sekcí podle témat jako takových. Je samozřejmě super, že mám možnost tu dnes hovořit o feminismu v advokacii a vůbec v právu, ale myslím si, že je spousta kolegyň, které by s vámi mohly hovořit na témata, o kterých tu dnes hovoří jenom muži.


Hlavními zásadami advokátní kanceláře jsou zejména neustálý boj za dodržování procesních práv klienta, respektování jeho zájmů, vysoká výkonnost a hledání všech možných cest k prosazení klientových práv a požadavků.
Kontaktní informace
AK Hrdá, s.r.o.
Vinohradská 343/6
120 00 Praha 2
ev. č. ČAK: 11778
IČ: 067 17 969
DIČ: CZ 067 17 969
telefon: +420 777 273 601
ID datové schránky: f2jhgwe
e-mail: [email protected]
LGBTQ Friendly