Kauza Trávníček: Postup policie je dobrý signál pro oběti, říká advokátka Hrdá

Soudce nedonutíte jít na školení, postup veřejnosti i policie se ale mění, říká v rozhovoru advokátka Lucie Hrdá, která zastupuje oběti domácího nebo sexualizovaného násilí.

 
Článek

Policie na konci července ukončila vyšetřování herce moderátora Pavla Trávníčka, kterého dvě ženy obvinily ze znásilnění.

Podle policejního komisaře se sice popisované skutky v letech 2000 a 2001 skutečně staly, ale nebyly tehdy trestné.

Advokátka Lucie Hrdá se případy sexualizovaného násilí zabývá každý den, v Trávníčkově kauze radila jedné z obětí.

 

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak se během let změnila nejen legislativa, ale i veřejné mínění, v čem by se soudci měli inspirovat u policistů, případně jak často se setkává s křivým obviněním ze znásilnění.

Policie v usnesení o odložení Trávníčkova případu píše, že dnes už by to trestné bylo. Jaký trest by podle vaší zkušenosti z advokátní praxe mohl padnout, pokud by se ten skutek stal dnes?

Vždycky musíme postupovat podle toho, co je vhodnější pro pachatele. A to je rozhodně právní kvalifikace, která byla platná tehdy. Dnes by z toho byla podmínka.

Co všechno se dnes reálně u soudu považuje za znásilnění?

Dnes se za znásilnění podle prvního odstavce považuje třeba to, že vás někdo nutí se líbat a sahá vám na prsa, když nechcete. Za to je také podmínka.

 

Policie k vyšetřování Trávníčka: Skutky se staly, ale není možné je potrestat

 

Bývají za to lidé skutečně odsouzeni?

To víte, že ano. Znásilněním je i to, že vám zajede rukou do rozkroku. Podmínky jsou ale také za dokonané znásilnění – i anální, i u dítěte, i když je tam sazba 2 až 10 let. Pořád jsou za to ale většinou podmínky.

Jak se během let změnila definice znásilnění?

Do roku 1950 u nás bylo „možné“ znásilnit jen ženu a nesměla to být manželka. To znamená, že jsme až do roku 1950 měli povolené manželské znásilnění. Definice zněla: „Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí ženu k souloži nebo kdo k takovému účelu zneužije její bezbrannosti.“ Sazba byla 5–10 let. Do roku 1961 platila stará právní úprava, která „umožňovala“ znásilnit vlastní manželku. Ale byla velmi strohá. Sazba byla 3–10 let.

Zákon potom platil dlouhé desítky let…

Velká změna nastala v roce 1991, kdy sice definice zůstala stejná, ale sazba se změnila tak, aby bylo možné dávat podmínky.

Pan poslanec Benda starší tehdy ve Sněmovně argumentoval tím, že v řadě případů je to oběť, která násilníka vyprovokovala vyzývavým chováním a nedostatečným oblečením, nebo že manžel někdy musí překonat váhání manželky, která neví, zda má k sexu dojít, a přece by nebylo možné za tohle posílat manžele do tepláků. Trestní sazba se tehdy snížila a kvůli tomu máme dnes podmíněné tresty.

Policie v Trávníčkově kauze zmiňuje rok 2001. První vyšetřovaný případ se stal o rok dříve, druhý o rok později. Proč je rok 2001 důležitý?

První případ z roku 2000 se posuzoval podle tehdy platného zákona z roku 1961 tak, jak jsem ho citovala. Podmínkou znásilnění byla soulož, a to vyloženě styk dvou pohlaví. V roce 2001 se to změnilo, dostalo se tam: „Kdo donutí jiného k souloži nebo jinému pohlavnímu styku.“

Bylo to proto, aby se do definice vešlo i znásilnění muže. Proto se tam dal i jiný pohlavní styk, nejenom soulož. Tím se do toho dostalo i to, když někdo někomu zasouvá penis do konečníku nebo třeba do podpaží. „Obdobný pohlavní styk“ je i to, když člověka donutí k masturbaci, k felaci nebo něčemu podobnému. Proto ten první případ, kde je zaznamenané vyhrožování násilím, by se do této definice dostal.

Od roku 2001 se z hlediska zákona nic nezměnilo?

Po roce 2001 se definice nerozšiřovala, neměnily se ani trestní sazby. Teď se mluví o tom, jestli bychom to měli změnit. Jestli by se třeba ten trestný čin neměl sloučit s trestným činem sexuálního nátlaku, přičemž každá ta kategorie by měla svůj odstavec. Všechno je to zatím v rovině návrhů, žádná verze neprošla třeba ani prvním čtením ve Sněmovně.

Soudce prostě nedonutíte jít na školení

Změnil se v posledních dvaceti letech přístup policie?

Rozhodně se změnil postup policie. Máme opatření, která chrání oběti, zákon o obětech trestných činů. Mají mnohem větší katalog práv v rámci trestního řízení, mají právo na mnohem širší ochranu. Policie se tomu musela přizpůsobit. Ale hlavně má policie dlouhodobě programy na vylepšování přístupu k obětem.

Jak je to se soudci?

U soudů se to také lepší, ale ne tolik, protože soudce – na rozdíl od policisty – prostě nedonutíte jít na školení. Soudci na rozdíl od policie nemají povinné vzdělávání.

Podle vás by se to mělo změnit?

Rozhodně. Já jsem spoluzakladatelka iniciativy Bez trestu. Jedním z východisek pro to, aby se přestalo bagatelizovat sexualizované a domácí násilí před soudy, je povinné vzdělávání soudců ve věcech viktimologie.

Jak se mění přístup veřejnosti k sexualizovanému násilí?

U nás v kanceláři se například setkáváme s tím, že mnohem více žen chce nahlásit věci, které se dříve vůbec nehlásily. Třeba věci, které se staly před pěti lety – najednou si ženy uvědomily, že to není jejich chyba. Mění se to, že se oběti samy přestávají bát.

Jakou roli v tom hrají kauzy psychiatra Jana Cimického nebo bývalého poslance Dominika Feriho?

Myslím, že je to důsledek toho, že se o tom víc mluví, že k nám dorazila kampaň MeToo. V důsledku toho se ženy, ale i muži nebo dětské oběti, přestávají bát o tom mluvit. Kauza Feri, Cimický a další jsou důsledkem.

Oběti zjistily, že přinejmenším část společnosti je za to neodsoudí a že si to zkrátka mohou dovolit říct. Také si to mohou dovolit díky tomu, že od loňského roku máme ustanoveno, že každá oběť znásilnění má v trestním řízení nárok na advokáta zdarma. Předtím prostě neměly jistotu, že jim někdo pomůže.

Setkáváte se ve své praxi se zneužitím těchto výhod, tedy účelovým, nepravdivým obviněním?

Ano, v rámci opatrovnických sporů, ale jsou to jednotky procent. Dělám takových kauz strašně moc, řádově stovky, takže zákonitě se s tím setkat musím. Křivých oznámení je statisticky kolem 6–7 procent.

Jak hodnotíte uzavření kauzy Pavla Trávníčka?

Je vidět, že i po letech je policie schopná tu věc projednat, že se tím zaobírá. To je vlastně dobrý signál pro oběti. Znamená to, že policie oběti nehodí přes palubu. Ukazuje se to i v kauze psychiatra Jana Cimického (v případu zatím padlo obvinění, policie dál vyšetřuje, pozn. red.). Tím, že se podařilo propojit promlčené případy s novými skutky jiných obětí, tak se řeší i případy, které jsou velmi staré.


Hlavními zásadami advokátní kanceláře jsou zejména neustálý boj za dodržování procesních práv klienta, respektování jeho zájmů, vysoká výkonnost a hledání všech možných cest k prosazení klientových práv a požadavků.
Kontaktní informace
AK Hrdá, s.r.o.
Vinohradská 343/6
120 00 Praha 2
ev. č. ČAK: 11778
IČ: 067 17 969
DIČ: CZ 067 17 969
telefon: +420 777 273 601
ID datové schránky: f2jhgwe
e-mail: [email protected]
LGBTQ Friendly