Oběti domácího násilí se bojí, že jim nikdo neuvěří. Korunním důkazem jsou přitom ony samy. Refresher

Podle výzkumu agentury Ipsos pro iniciativu Pod svícnem zažilo domácí násilí minimálně jednou za život až 20 % Čechů, respektive Češek. Rozebíráme, jaké mají oběti možnosti, kde má český právní systém nejslabší stránky – a co by se mělo změnit.

 
Sdílet článek
 
Oběti domácího násilí se bojí, že jim nikdo neuvěří. Korunním důkazem jsou přitom ony samy
Zdroj: Unsplash/Andreea Popa/volně k užití

Na redakci Refresheru se obrátila Aneta (z důvodu bezpečnosti bylo jméno změněno), která dle svých slov žije posledních dvanáct let v nejistotě. Na vině je domácí násilí, jehož strůjcem je její otec. Přestože se situaci doma snažila řešit, vždy se setkala jen s nečinností policie a úřadů.

 

„V posledních měsících se situace začala rapidně zhoršovat. Policie u nás byla nesčetněkrát a snažila jsem se aktivizovat i OSPOD – mám totiž dva nezletilé sourozence. Řešení je stále v nedohlednu. Správně by mělo dojít k vykázání. To se ale nestalo. Policie vždy avizuje, že příště k němu dojde, ale moc tomu popravdě nevěřím,“ napsala Aneta.

 

Refresher požádal o komentář advokátky specializující se na domácí násilí Věru Novákovou a Lucii Hrdou.

Táta se s mámou zavřel v koupelně a tam ji mlátil 

„Poprvé jsem na otce zavolala policii, když mi bylo asi 16 let. Tehdy se zamkl s mámou v koupelně a začal ji tam mlátit, viděli jsme to klíčovou dírkou. Když policie přijela, doufala jsem, že si mámu vezmou stranou a zeptají se, co se stalo. K tomu vůbec nedošlo. Zeptali se jí přímo před otcem, takže máma ze strachu nic moc neřekla. Táta nakonec dodal něco ve smyslu, že děti mají bujnou fantazii. Policie pak navrhla, že jestli táta chce, můžou o této situaci informovat přestupkovou komisi, což by znamenalo, že by musel zaplatit pokutu. To otec logicky odmítl. Věřila jsem, že když jsme u tohoto byly přítomny my děti, půjde to alespoň na OSPOD. To se ale nestalo,“ popsala Aneta.

Takový postup jednoznačně není podle advokátky Novákové správný. Po příjezdu na místo incidentu se znaky domácího násilí je totiž policie povinna oddělit násilnou a ohroženou osobu, případně i další přítomné osoby, a hovořit s každou z nich zvlášť. „Je to jednak z důvodu zabránění pokračování v násilí, ale právě i z toho důvodu, že ohrožená osoba i ostatní členové domácnosti mohou mít strach před násilnou osobou pravdivě vypovídat, a policie tak nemusí získat relevantní informace,“ uvádí.
 
Také advokátka Hrdá se domnívá, že došlo k pochybení ze strany policejního orgánu i orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). „Vycházíme-li z informací, které konkrétní osoba poskytla, došlo dle mého názoru k zanedbání. Policisté v tomto případě nevnímají dlouhodobé násilí jako dlouhodobé násilí, ale situaci řeší jako jednotlivé incidenty, které následně skončí na přestupku. OSPOD by dle zákona měl nezletilým udělit tak zvaný status ohroženého dítěte. Orgán by tak následně mohl sám jednat, například podávat návrhy. Nemůže říkat: ,Já nic, já muzikant‘. Pokud je dítě ohrožené, OSPOD má své povinnosti,“ říká.

 

Přestože ovšem došlo podle Hrdé k zanedbání, upozorňuje, že všechny oběti domácího násilí mají právo na bezplatné služby advokáta – situace, ve které se Aneta nachází, tak dle ní není neřešitelná.

 

Zdroj: REFRESHER/Eliška Kubů


V posledních měsících se situace u Anety doma začala rapidně zhoršovat. K vykázání otce ale přesto nikdy nedošlo. „Pouze jednou tátu odvezli na záchytku. Nadýchal přes jedno promile, byl velmi agresivní, napadl mé dva sourozence a křičel, že je chce zabít. K tomu nedošlo, jelikož se bratr stihl na poslední chvíli ubránit pepřovým sprejem. Policisté slíbili, že přijde nejdříve za 24 hodin a že nás budou informovat, kdyby se cokoliv změnilo. O pár hodin později se k nám někdo začal dobývat. Bouchal do dveří a zvonil. Byl to táta. Volala jsem tedy opět na policii, že mám hrozný strach. Bylo mi pouze řečeno, že táta přece někde musí spát. Pán mi sdělil, že ho máme pustit domů a máme se zamknout v pokoji, protože k nám policie nemůže pořád jezdit,“ popisuje Aneta.

 

Vykázání je efektivní, ale nelze jej nárokovat

I zde policie podle Novákové chybovala. Správně má totiž mít informace o předchozích výjezdech na místo a na základě toho postupovat. Přestože se vykázání jeví jako efektivní nástroj, Nováková upozorňuje, že se nejedná o nárokový institut a jeho aplikace je na uvážení zasahujících policistů.

 

„Nicméně zákon umožňuje podat obdobný návrh přímo u soudu, který má pravomoc rozhodnout předběžným opatřením o povinnosti násilné osoby opustit společné obydlí na dobu jednoho měsíce. Návrh může podat kterákoliv osoba, která žije s násilnou osobou ve společné domácnosti, a to i nezletilé dítě,“ dodává advokátka s tím, že o návrhu je soud povinen rozhodnout do 48 hodin.

 

Předběžné opatření lze následně prodloužit, a to až na šest měsíců. Pokud by agresor předběžné opatření či vykázání nerespektoval, může být jeho chování posuzováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí.

Stížnost na postup konkrétního policisty lze podat k odboru vnitřní kontroly, případně i trestní oznámení ke Generální inspekci bezpečnostních sborů či příslušnému státnímu zastupitelství. Trestní oznámení je ale možné – s ohledem na nečinnost policistů – podat přímo na násilného otce na příslušném státním zastupitelství, a to jak písemně, tak ústně.

 

„Dle popisovaných okolností by násilné jednání otce již mohlo dosahovat intenzity a závažnosti trestného činu. Státní zastupitelství je povinno oznámení přijmout, vyhodnotit a následně dát pokyn policejnímu orgánu k zahájení trestního řízení a provedení dalších potřebných úkonů, včetně ochrany obětí násilí,“ dodává.

 

„Momentálně je mi z celé situace velmi smutno. Raději si ani nepředstavuji, kolik lidí je v podobné situaci jako my,“ uzavírá Aneta.

 

Obě advokátky Anetě doporučují vyhledat odpovídající a dostupnou pomoc nejlépe specializovaného advokáta. Obrátit se lze také například na intervenční centrum či některou z neziskových organizací specializujících se na problematiku domácího násilí.

 

 

Situace, kterou Aneta zažívá, bohužel dle Hrdé není vůbec ojedinělá. Jedná se o tendenci vidět domácí násilí jako přestupkovou recidivu, kdy se skutky řeší jako jednotlivé izolované případy, místo toho, aby se řešilo dlouhodobé domácí násilí. Právě dlouhodobost a plíživost jsou ale aspekty, které jsou v případě domácího násilí zvlášť nebezpečné. Do problematiky se podle ní promítá také fakt, že pro orgány činné v trestním řízení je domácí násilí náročné a nechtějí jej řešit.

 

„Domácí násilí velmi často směřuje k vyhoření policejních orgánů, jelikož oběti se k agresorům vrací, často nejsou ochotny vypovídat a pak ještě padají směšné tresty. Policie také nad případy domácího násilí tráví mnohem více času než například nad krádežemi, kde je trest jasný a rychlý. Tudíž se nedivím, že je to u policie neoblíbená materie, ale to neznamená, že by to neměla vyšetřovat,“ říká Hrdá.

¾ agresorů odchází od soudu s podmínkou

V případě domácího násilí je v základní skutkové podstatě možné ukládat sazbu 6 měsíců až 4 roky odnětí svobody, v kvalifikované 2 až 8 let, případně 5 až 12 let. Většinově se ale ukládají podmínky – s tou od soudu odchází tři čtvrtiny pachatelů. Podle Hrdé je to projevem bagatelizace domácího násilí a nepochopení následků na životě oběti. „Velmi často panuje názor, že oběť na situaci nese spoluúčast – že si za to může tak trochu sama, že se jí vlastně nic moc nestalo a kdykoli mohla odejít. Podle toho pak ten trest také vypadá,“ říká.

 


Podle Novákové je otázkou, zda samotná pohrůžka trestem účel trestu naplní. „Mám za to, že by mělo být více využíváno možností zároveň s podmíněným trestem ukládat i přiměřená omezení a povinnosti, jako např. povinnost absolvovat vhodný terapeutický program, dle svých sil odčinit způsobenou újmu a tak dále,“ uvádí. Obě advokátky ovšem zdůrazňují, že případy domácího násilí je nutné posuzovat individuálně. Roli hraje kromě doby páchání, intenzity, závažnosti a povahy útoků také předchozí bezúhonnost.

Trest jako satisfakce?

V otázce, zda oběti domácího násilí stojí o přísné tresty pro pachatele, se advokátky rozchází. Pro většinu obětí, se kterými pracovala Hrdá, měl trest vyloženě satisfakční povahu. Setkala se ovšem i s klientkou, která trpěla PTSD nikoli z týrání, avšak z představy, že otec jejích dětí půjde do vězení a ona ztratí tolik potřebné alimenty.

 

Nováková v rozhovoru pro Refresher uvedla, že si nevybavuje případ, kdy by oběť v průběhu řízení deklarovala přání přísného trestu pro pachatele: „Zakázkou oběti, jak ji nejčastěji vnímám, je pojmenování, uznání a odsouzení toho, co jim bylo pachatelem způsobeno. Už proto, že oběti byly často dlouhou dobu aktivně udržovány v přesvědčení, že si zlé zacházení zaslouží, případně si je zavinily samy a před okolím je pachatelem jeho chování dovedně skrýváno či popíráno.“

Hrdá otázku uzavírá jednoduše: „Tak se obětí zeptejme – ale to ve skutečnosti nikdo u soudu nedělá.“
 
Od řešení situace přitom oběť domácího násilí může odradit mnohem více než nízké tresty zdlouhavý a zatěžující soudní proces s nejistým výsledkem. „Co oběti reálně odrazuje, jsou myslím nejvíce a v prvé řadě obavy, že se orgány činné v trestním řízení přikloní k pachateli, že jim nebude uvěřeno, že pro to, co se jim dělo či děje, ‚nemají důkaz‘. A to ačkoliv jsou korunním důkazem ony samy a spáchané příkoří je v řízení zpravidla zjevné a těžko popíratelné,“ vysvětluje Nováková.

 

Oběti také často postrádají sílu. „Traumatizovaná žena má potřebu řešit zcela jiné věci než se v podstatě ospravedlňovat na policii, proč žila s násilníkem,“ dodává Hrdá.

 

Hrdá: Nedivím se, že se oběti nechtějí nechat traumatizovat znovu u soudu.

 

Roli určitě mohou hrát také obavy ze sekundární viktimizace a nedodržování zákonu o obětech, který je dle Hrdé „kreativně obcházen“. Za nejčastější problémy zmiňuje setkání oběti a pachatele u soudu či pokládání nevhodných otázek. „Na základě nepochopení viktimologických principů se pořád ptají: A proč jste tam zůstávala? Proč jste se vracela? Proč jste situaci neřešila dřív? Ale to je právě ten problém – oni nechápou, že oběť skutečně nemohla odejít vzhledem k tomu, jakým způsobem domácí násilí funguje,“ popisuje advokátka.
 

Hrdá: Řízení jsou dlouhá a na soudech dochází k odosobnění. Svědci čekají v nevyhovujících prostorách, na toaletách neteče teplá voda, není tam mýdlo, ručníky. Nevíte, kdy na vás dojde řada, takže se bojíte si i odskočit.

 

Poškozený či poškozená by přitom podle Novákové měl*a z trestního řízení odcházet s pocitem, že s ním*ní bylo zacházeno s respektem, dostal*a plnou možnost k uplatnění svých práv a trestní proces byl po celou dobu srozumitelný. A to i v případech, kdy se nepodaří trestnou činnost prokázat. „Za problém považuji, pokud stále záleží, na jakou konkrétní osobu oběť narazí, ať už u policie, státního zastupitelství, nebo u soudu. Každý, kdo se na příslušné instituce obrátí, by měl mít jistotu, že se setká s profesionalitou, znalostí dané problematiky a s ohledem k právem chráněným zájmům,“ zdůrazňuje advokátka.

Nedostatek následné péče

V Česku také chybí komplexní následná péče a pomoc. Oběti by podle Hrdé celý soudní proces zvládaly mnohem lépe, kdyby měly k dispozici psychologa, azylové domy, právo na častější a bezplatné porady s advokátem. „Nestačí, že oběť dostane kontakt v intervenčním centru. Potřebuje krizovou intervenci – psychologa či psychiatra, který ji hned zaléčí,“ říká Hrdá.

Aktuálně vzniká například komplexní a specializované centrum pro oběti sexuálního násilí (a oběti domácího násilí a dalších forem genderově podmíněného násilí se sexuálním aspektem) pod záštitou organizace proFem. K dispozici tu budou sociální služby včetně pobytové krizové pomoci, právní poradenství, psychoterapie, podpora v trestněprávním řešení situace a základní zdravotní ošetření.

 
Hrdá také označila za chybu, že stát nijak nereaguje na fenomén femicidy, tedy na genderově podmíněné vraždy žen. Femicida přitom hrozí nejvíce právě v době, kdy se oběť rozhodne násilí nahlásit a odejít. Česku ale chybí relevantní statistiky, policie ani žádný jiný orgán si je nevede.
 
„Za velký a dosud nereflektovaný problém ze své praxe považuji nedostatečnou – či lépe řečeno žádnou – ochranu obětí ve sporech o společné nezletilé děti. Opatrovnická řízení nemají nástroje, jak samostatně rozpoznávat a zohledňovat existenci domácího násilí jako jevu přecházejícímu rozchodu rodičů,“ dodává Nováková. Lze tak podle ní říci, že v tomto směru panuje jak u soudů, tak u orgánů sociálně-právní ochrany dětí profesní slepota.

V boji proti domácímu násilí by mohla pomoci i Istanbulská úmluva. Česko sice tuto Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí přijalo již v roce 2016, její ratifikaci nicméně neustále odkládá. Přestože je tedy podepsaná, není účinná. Právě ratifikací by se ale Česká republika zavázala k odstranění veškeré formy diskriminace páchané na ženách.


The main principles of our law office include an unceasing fight for respecting procedural rights of the clients, respecting their interests, achieving high performance and seeking all possible ways of how to promote the clients´ rights and requirements.
Contacts information
AK Hrdá, s.r.o.
Vinohradská 343/6
120 00 Prague 2
reg. No. CBA: 11778
ID No.: 067 17 969
TAX No.: CZ 067 17 969
phone: +420 777 273 601
ID data boxes: f2jhgwe
e-mail: [email protected]
LGBTQ Friendly